Když Darwin roku 1859 vydal svou knihu O vzniku druhů, byla jeho teorie pociťována jako zásadní změna pohledu na svět. Evolucí se rozumí neřízený vývojový proces, kde si příroda vystačí sama; biblický princip stvoření s jeho transcendentním přesahem byl odmítnut jako překonaný: „Darwin ve své knize zpochybnil všechno, čemu lidé věřili o lidské duši, o Bohu nebo o smyslu života.“ Prvním otřesem pro toto sebevědomí bylo objevení genetického kódu a molekulárního základu života o sto let později. Reakcí byl vznik neodarwinistické syntézy, předstírající, že to pro naturalistický výklad života neznamená žádný problém. Dnes se ale ukazuje, že je to podobné, jako psát historii katedrál s vyloučením architektů – nelze se tak dobrat pravdy. Pokračující výzkum o informačním základu života a o složitosti mikrosvěta buňky evoluční ortodoxii dále zpochybnil a vyústil do vzniku teorie inteligentního plánu, jako diametrálně odlišného přístupu k živému světu. Znovu tak dochází k tomu, že věda někdy musí zcela změnit způsob svého pohledu na svět, podobně jako v případech spojených se jmény Kepler, Newton, Pasteur, Einstein či Planck. Nyní je na řadě biologie.
Předmluva:
Třicetiletý zápas o evoluci i o křesťanskou identitu
Nástup darwinismu byl razantní a tak přesvědčivý, že křesťané postupně vyklidili pole. Jako poslední se před evolucí sklonila římská církev, ex cathedra, v osobě Jana Pavla II., a to teprve před čtvrt stoletím. Přijetí darwinismu evangelikály nemohlo být tak oficiální, ale zatímco ještě Lausannský závazek z roku 1974 se hlásí k víře v Boha Stvořitele a s evolucí nepočítá, hlavní proud současného evangelikalismu, zvláště evropský, už hájí evoluci a jedním dechem pochopitelně i všelijaké sporné pokusy sladit evoluci s vírou ve Stvořitele. Billy Graham se obrací v hrobě.
Celá řada zjištění vědců po Darwinovi však jeho objevy nepotvrzuje. Zde podobně jako v církvi jsou odpůrci přírodního výběru v menšině, bývá na ně dokonce i zde pohlíženo skrz prsty, ale mají své argumenty, na které bude mainstream muset odpovědět, i když teď dělá, že je neslyší.
Řada z těchto argumentů je obsažena ve sborníku „I řekl Bůh…“, který mapuje 30 let debaty českých křesťanů, především v rámci evangelikálního spektra. Přestože mantra, že věda a víra nemají nic společného, už téměř zlidověla, Josef Potoček z dvojí pozice – vědce i křesťana – ukazuje, že vědu a víru zcela oddělit nelze, a dokládá jejich vzájemné přesahy.
Mnohý z téměř stovky autorových textů, delších i kratších, které spojuje polemika mezi zastánci stvoření a evoluce, jsem jako redaktor četl už před jeho uveřejněním. Josef Potoček byl totiž dlouholetým spolupracovníkem Života víry (nejen co se týče textů o evoluci a stvoření). Čtyři hodiny, které jsem teď brouzdal elektronickým „rukopisem“ sborníku jeho textů, mi ale k tomu, co jsem už znal, přidaly novou perspektivu.
Kniha je obrazem nesmírně zajímavého dění v rámci církevní i vědecké obce, kdy se Potočkovi jako válečnému zpravodaji dařilo zachycovat místní i globální dění. K lokálním zprávám patří jeho polemické repliky v rámci církevních i necírkevních médií (Respekt, Lidové noviny), včetně toho, co se redakce otisknout neodvážily. Ke globálnímu zpravodajství patří recenze významných zahraničních knih psané s novinářskou lehkostí, která zpřístupňuje i specializované odborné myšlenky a mluví srozumitelně o složitých tématech. Ve sborníku jsou kromě toho i shrnující texty, které poskytují srovnání idejí i celkovou perspektivu.
Zastánci stvoření mají i své mluvky, kteří dělají ostudu tím, že věci zjednodušují, a na které vědečtí i křesťanští evolucionisté rádi upozorňují. Moudrost však ospravedlňují její synové. Josef Potoček je vždycky seriózní, argumentuje poctivě, nikdy nezkresluje názor druhé strany, a neaspiruje proto na snazší vítězství v debatě. Škoda, že se to nedá vždycky říct o lidech, s nimiž polemizuje, ať už vědcích, novinářích nebo církevních autorech.
Knížka zve ke strhujícímu pohybu ve stavu beztíže mezi idejemi a paradigmaty. Množství nesmírně zajímavých informací nás staví před otázky naší existence i identity, před to nejdůležitější, co si běžně ani neuvědomujeme, ale co se stává východiskem našeho smýšlení i kroků. 30 let je jen dílčí úsek cesty křesťanů a lidstva, ale abychom mohli zdárně pokračovat, je dobré být v obraze. Nová Potočkova kniha je v českém prostředí výjimečná jak úhlem pohledu, tak kvalitou.
Tomáš Dittrich, redaktor Života víry
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.