Osmá básnická kniha Delicie Nerkové, lyrická, nevšední, niterná, o duši ženy i tisíci tvářích Boha, o seprané košili, v níž je krása, o jedné silné navždy rozečtené knize života, již si zakládá modrou mašlí, mléčným zoubkem svého synka. Když se mne dotýkáš, nebojím se zlého – Bůh je zrcadlem jejího charakteru a usilování, příroda je domovem, kterému věnuje své metafory a krásné postřehy. Básnířka miluje život, který by chtěla ochránit velkým teplým vesmírným kabátem.
Epištola čtenářům:
Milý čtenáři,
poezie se nečte, poezie se žije. Kdo není dosti trpělivý a nezastaví běh svého života, většinou se s básní mine. Báseň nabízí uslyšet tlukot vlastního srdce a vnímat rytmus vlastního dechu. Pomalu sundává obvazy z našich ran a my někdy s překvapením zjistíme, že už jsou zahojené.
Básně Delicie Nerkové sondují především naše nitro. S ženskou něhou nás vedou za ruku do labyrintu vlastní minulosti i přítomnosti, do našich vztahů a nevztahů, umožňují ptát se znovu i tam, kde jindy tak rádi už pouze odpovídáme.
Ve středu sbírky stojí báseň Genetika, zrcadlo nastavené minulosti. Kdo vlastně jsem? Odkud jdu? A kam? Jaký má moje pouť smysl? Kdo jiný by měl hledat odpovědi, nežli básník? A protože básník (zde básnířka) ví, že odpovědí se často hloubka otázky zničí, uchyluje se k modlitbě. Oslovuje vlastní duši (báseň Duše má) a znovu se s obnaženými ranami vystavuje na milost a nemilost tomu, v jehož milost doufá.
„Vrať se zpátky, živote!“ volá básnířka s marným úsilím zachytit to, co odnesl čas. Její touha po návratu minulosti však není sentimentální, plačtivá nebo ukřivděná. Je plná vděčnosti. Navzdory vší marnosti, smutku a ranám. „… není-li ovoce, chválit chci listí…“
Psát poezii v čase, kdy „klasiku už dneska nikdo nečte“, není jistě snadné. A přeci je to nezbytné. Pro Delicii Nerkovou jsou zvláště básně inspirované konkrétními událostmi či osobami možností být. Navzdory smrti, nemoci, bolesti a traumatům minulosti. Snad proto, že ví o vesmírném kabátu jistoty, který si obléká na sepranou košili svého vlastního života. Proto může chytat oblohu za límec a vyzdvihnout ji lehce jako pírko z orlího křídla vysoko nad zakrvácené mraky. Nechme se vyzdvihnout s ní.
– Petr Vaďura, Plzeň 2013
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.